Jmenuje se Jiří. Je mu 25 let. Mladý, pohledný muž. Před více jak třemi lety požádala jeho teta soud, aby ho zbavil způsobilosti k právním úkonům. Následovala žádost a o umístění do ústavu. "Už se o něj bohužel dál nemohu starat" říká "vyžaduje doprovod, při chůzi zakopává o špičky, potřebuje pomoc při hygieně, často padá, není schopen žít samostatně." Po smrti jeho otce, nemá sílu sama situaci zvládat. Vlastní matka s otcem, u kterého byl vychováván, nežije a sama je nemocná.
Když bylo Jirkovi šest let, postihla ho mozková cévní příhoda, s těžkou pravostrannou hemiparézou. Utrpěl psychický šok. Zvláštní školu vychodil s obtížemí. Dostal punc postiženého. Žádosti o přijetí do ústavu se vyhovuje.
"Novým, náhradním domovem se pro něj stává ÚSP Pata. S celým svým jměním odchází na dvoulůžkový pokoj. Jiné prostředí, noví lidé, spolubydlící s různou mírou mentálního postižení. Budou teď jeho rodinou? Přáteli? Pomocníky? Sám neví, má v hlavě zmatek a tolik se mu stýská.
V průběhu prvních dní a měsíců se jeví jako emočně labilní, obtížně snáší neúspěch, je smutný při vzpomínce na otce, na rodinu. Touží po lásce, po partnerce, po tom všem, po čem touží jeho vrstevníci. Nejbližšími lidmi se Jirkovi stávají ti, kteří jsou právě ve službě. Ten, který mu naslouchá a chápe, ten, který mu dodává sílu a podporuje jeho lidskou důstojnost. A další, který s ním denně trénuje, pro zdravého člověka takové samozřejmosti, jakými jsou sebeobsluha, pravidelná hygiena, práce. K jinému dochází na rehabilitaci, od dalšího dostává lék, když má třeba obyčejnou chřipku.
Každý Jirkův malý úspěch, je obrovským úspěchem celého týmu pracovníků. A pak přichází čas na výlet, na vycházku, na sport, jde se nakupovat. Jiří chápe vše, co se po něm chce. Aktivně spolupracuje, je velmi pracovitý, ohání se lopatou a hráběmi v zahradě, hadrem a koštětem ve svém pokoji. Stará se o zvířata, u sebe má andulky. Po večerech hraje s kamarády karty a kouká na televizi. Je s ním legrace.
Dnes je v každodenních všedních činnostech soběstačný. Je připraven na další cestu, kterou si tentokrát chce zvolit sám. Má na to. A má na to právo. Vedení ústavu Jirkovi vychází vstříc. Otevírá se mu tak nový způsob života. Jiří si přeje nastoupit do speciální školy a vyučit se zahradníkem. Tuto možnost nabízí ÚSP Zbůch. Na sklonku letošního léta se stěhuje. Cítí se svobodný a spokojený.
My, zaměstnanci ÚSP Pata, tu zůstáváme. Naši péči většina Jirkovi podobných lidí stále potřebuje. Někdo z nich nepřetržitě, někdo jen pár hodin denně. Ale vždy to má svůj smysl. Hodně štěstí, Jiří, a až si najdeš tu pravou, přiveď ji ukázat. Držíme Ti palce. |